Proč je v letní přípravě tak důležitá pravidelnost

Letní příprava. Málo oblíbená část ročního tréninkového cyklu, kterou by většina hráčů velice ráda oželela, leč všichni si uvědomují, že je pro sezónu víc než důležitá. Pojďme se podívat na letní přípravu i z trochu odborného hlediska a pokusme si vysvětlit to hlavní: PROČ JE TAK DŮLEŽITÁ PRAVIDELNOST. [==konec_ukazky==] Převzato ze serveru www.sportnutrition2.cz Princip tzv. superkompenzace je lidsky řečeno snaha organismu posílit to, co nedostačuje. Organizmus se snaží vyrovnat tréninkovou zátěž a ještě něco přidat, abychom příště nebyli tolik vyčerpáni. Základ superkompenzace je tedy jednoduchý – biologický organismus se brání opakování poškození a přetížení tím, že zesílí systém či strukturu, která byla předchozím přetížením poškozena. Je ale zřejmé, že si to nevysvětlíme tak, že nejlepší způsob, jak mít silné a odolné kosti je si opakovaně lámat ruce a nohy! Superkompenzace je biochemickým základem tréninkového procesu a rozumíme tím princip střídání zatížení a odpočinku. Trénink spočívá ve správném využívání těchto principů – nesmíme tedy zařadit trénink, když jsme ještě neodpočatí (červené pole), nebo když jsme teprve na původním potenciálu. Správně zařazený trénink a dodatečné zlepšení vyjadřuje následující obrázek: Znamená to v pravý čas trénovat a v pravý čas odpočívat - jestliže totiž nastává v pravý čas po přiměřeném odpočinku přiměřené zatížení, zvyšuje se vaše výkonnost. Ovšem individuální přiměřené zatížení je u každého jiné, takže se nedá jednoduše určit. Principem superkompenzace je schopnost lidského organismu reagovat na zvýšenou zátěž zejména doplněním energetických zdrojů a resyntézou bílkovinných struktur na vyšší než předzátěžovou úroveň. Jednotlivé tělesné systémy reagují na různé druhy zátěže odlišně, ovšem obecně platí, že takzvaná křivka únavy má následující průběh: Zátěž -> Únava -> Zotavení -> SUPERKOMPENZACE. 1. Zátěž tedy impulz především musí být cílený, zaměřený na určitý systém (například energetický – na metabolismus laktátu) či na strukturu (na sval). Musí mít správnou a odpovídající velikost, a to jak v čase, tak v intenzitě. Pokud jsou podněty malé (podprahové), nesplňuje trénink svůj účel, pokud jsou podněty příliš velké, tak dochází k postupnému vyčerpání energetických zdrojů organismu. Tady je důležité upozornit, je li doba odpočinku nedostatečně dlouhá, k superkompenzaci nedochází, naopak se mohou projevit příznaky chronické únavy, přetrénování. Trénink by tedy měl probíhat těsně nad prahovými hodnotami organismu (jež jsou u každého jiné). Znamená to také, že čím jste na tom výkonnostně lépe, tím větší podněty potřebujete pro zvyšování výkonnosti organismu. 2. Fáze regenerace nastává po skončení působení impulsu - zatížení. Délka trvání regenerační fáze záleží na mnoha faktorech, jak univerzálně platných, vyplývajících z vlastností zasaženého systému nebo struktury, tak individuálních, daných jedinečností toho kterého sportovce. Část regenerační fáze, ve které kapacita cílového systému překročí kapacitu vstupní je samotná superkompenzace. Tato fáze ale netrvá věčně. Organismus je šetrný a nikdy nedrží nevyužívané kapacity. Pokud nedojde k dalšímu zatížení systému tréninkovým impulsem, kapacita se postupně opět vrátí do výchozího stavu. Následuje-li ve fázi superkompenzace další impuls, celý cyklus se zopakuje s tím, že kapacita systému dosažená v této superkompenzační fázi se stává kapacitou základní a další superkompenzační vlna jí opět o něco překoná. Jestliže další impulz (trénink) zatíží systém v době, kdy už superkompenzace vypršela, celý cyklus se pouze zopakuje bez jakéhokoliv superkompenzačního zisku a tedy i bez růstu výkonnosti. Když naopak další zatížení přijde příliš brzo, v době, kdy ještě regenerace kapacity nedosáhla ani vstupní úrovně, nedojde k superkompenzaci, a navíc je organismus zatlačen ještě do hlubšího vyčerpání, doba regenerace se prodlouží a oddálí se tím vhodná doba pro další tréninkový impuls. V případě opakování zatížení bez adekvátní regenerace hrozí riziko překročení regeneračních schopností systému nebo struktury a tím závažné poškození. zdroj: www.sportvital.cz obr. A Jde o tu část regenerační fáze, ve které kapacita cílového systému překročí kapacitu vstupní. Tato fáze ale netrvá věčně. Organismus je šetrný a nikdy nedrží nevyužívané kapacity. Pokud nedojde k dalšímu zatížení systému tréninkovým impulsem, kapacita se postupně opět vrátí do výchozího stavu. Následuje li ve fázi superkompenzace další impuls, celý cyklus se zopakuje s tím, že kapacita systému dosažená v této superkompenzační fázi se stává kapacitou základní a další superkompenzační vlna jí opět o něco překoná . obr. B Proto, aby k superkompenzaci vůbec došlo, je důležitá nejen velikost impulzu, ale i načasování. Relativně lepší variantou je, pokud jsou impulsy příliš daleko od sebe. Jestliže další trénink zatíží systém v době, kdy už superkompenzace vypršela, celý cyklus se pouze zopakuje bez jakéhokoliv superkompenzačního zisku a tedy i bez růstu výkonnosti . obr. C Horší varianta nastane v případě, kdy další impuls přijde příliš brzo, v době, kdy ještě regenerace kapacity nedosáhla ani vstupní úrovně. Tehdy nejen že systém nedospěje k superkompenzaci, ale je navíc zatlačen ještě do hlubšího vyčerpání, doba regenerace se prodlouží a oddálí se tím vhodná doba pro další tréninkový impuls. V případě, že takových impulsů následuje za sebou více, hrozí riziko překročení regeneračních schopností organizmu a tím závažné poškození – sportovní zranění nebo přetrénování.