Co se dá stihnout za 50 hodin - část 1. cestování

Je 3.30 ráno. Pátek 10. prosince, pro někoho možná ještě čtvrtek. Pro mě startuje 50 hodin. Představy a plány je jedna věc. Skutečnost pak ta druhá. Když je to druhé lepší, je to vždy super. Ale co když tam člověk jede a ví, že to už super bude? A ono je to ještě víc … [==konec_ukazky==] Příběh 1: Hurá do Prahy Nejhorší úsek na dálnici je údajně na Vysočině. Chyba lávky. Během pátečního ráno to bylo někde kolem 50 kilometru, kde člověk v bílé (černé) tmě občas nevěděl, je-li ještě na dálnici nebo už na poli. Ale kamioňáci to mají projeté, takže i když vidí max 2 metry před sebe, jedou docela rychle a červená světla nás dovedla až do Prahy. Příběh 2: Divoká Šárka Parkujeme u FTVS (budova známa z filmu Pelíšky), pak pěšky na bus. Jenže při příchodu na první zastávku ouha. Tady jede jen nějaká linka, která rozhodně nemíří na letiště. Tak jdeme dál a daří se. Dokonce to jede dle jízdního řádu. Přes několik zastávek na mezi a okružní jízdou snad kolem všech hangárů je tu Terminál 2. Příběh 3: Stánek ČFbU - úplně vpravo Dle instrukcí má být stánek, kde dostaneme vše potřebné vpravo v odbavovací hale, takže rajzujeme kilometr halou doprava. Tam nic. Potkáváme ale už spolucestující, kteří nás navádějí správně. Stánek je úplně vlevo a až nyní mi dochází, že vpravo a vlevo jsou dva relativní pojmy, protože záleží jen a pouze na úhlu pohledu pisatele. U stánku všechno super, úsměvy v šest ráno rozdávají všichni okolo. Příběh 4: kolty nou 1 Jelikož jsem letěl poprvé, měl jsem sehnané info co a jak sebou vzít na palubu. Výsledkem mediální masáže bylo, že mám vše potřebné (tedy vlastně skoro nic) jen po kapsách. Obavy, že neprojdu s kartou od auta, která skrývá i klíček a mohla by se tak v rukách zkušeného teroristy proměnit v nebezpečnou zbraň, se ukazuje jako naprosto zbytečná. Takže peněženka, doklady, něco ke čtení a bunda v pohodě. Pak přijdu na řadu já. Ale ouha. Rám píská. Jde se znova. Zase se mu něco nelíbí. Údajně mám moc okované boty, takže zout. A rám? Už nepíská (možná ho to přestalo bavit). Takže hurá. Jsem za kontrolou. Příběh 5: maximálně dvakrát za deset let Po chvilce čekání jdeme do letadla. Jsme asi všichni. Čas je trochu jinde, než dle plánu, ale jak jsme pochopili z vyjádření letušky, zpoždění se stává maximálně dvakrát za deset let. Měli jsme to neskutečné štěstí, že se to stalo našem charteru jak cestou tam, tak i zpět. Takže teď můžete s ČSA 10 let létat na minutu přesně. Příběh 6: KK aneb kapitán Kamil 1 Proč zpoždění. Náš kapitán letadla Kamil všechny dokonale uklidňuje: "Měli jsme menší technickou závadu. Nevíme co to bylo, ale je zima. Všichni máte auto, tak víte sami. Hold technika je technika" Načež zatáh za knipl, přišpendlil nás do sedadel za začal stoupat. Než by si kdokoliv mohl rozmyslet, že teda nikam nepoletí, byl 3 kilometry vysoko a kroužil nad Cukrákem. Příběh 7: KK aneb kapitán Kamil 2 "Letíme ve výšce 10,6 kilometru. Vzhledem k silnému proti větru 100 km v hodině letíme rychlostí pouze 650 km v hodině. Teď jsme nad Poznaní, ale to mi musíte jen věřit. Až bude přes hustou oblačnost něco vidět, tak se ozvu a budu vám přibliživot kde jsme a co vidíte." Do konce cesty se Kamil neozval. Google Earth je na prohlížení krajiny lepší. cesta domů ... Příběh 8: kolty nou 2 Co bylo v Praze problém, to v Helsinkách není. S botama na nohou a s velkou úlevou, že si mě tu v té zimě nenechají vzhůru vzhůru vzhůru (tedy hurá bdělí do vzduchu). Příběh 9: bacha pilot jde Bral jsem to vždycky jako dobrý vtip. Když se jelo autobusem a někdo aby někoho vylekal zahlásil: "Bacha řidič jde!" A teď najednou oba piloti míří do zadní části letadla. Že by viděli nějaké ty filmy a seriály a vědí, že vzadu je bezpečněji? Ale to se ještě neletělo. Příběh 10: Mediální hvězda Domů vezu nejen Kuču ale i Martina, který ale bydlí až v Hradci. Tedy naštěstí tom v Jindřichově. Mezipřistání máme jak jinak než z Finska - v Sauně. Necháváme si na sobě reprezentační dresy a Kučovi se dostává zasloužilých gratulací k výbornému výkonu během televizních přenosů. Ač zamaskován čepici s rohy a v repre dresu, každý ho poznal. Asi podle paličky od bubnu. Příběh 11: suomi perkula pohjola Martin si koupil ve Finsku řadu propriet, aby mu doma uvěřili, že byl skutečně ve Finsku. Takže my jsme v Sauně nutno dodat už řádně rozjuchané návštěvníky přesvědčili, že jsme přivezli do Pelhřimova Fina. Martin mluví Finsky naprosto dokonale. Stejně jako Finové dokola na přeskáčku točí čtyři slabiky (per, ku, la, pohjo) a znaven alkoholem dává správně důraz ve slově na druhou z nich. Finský hráč Helma Kurvinen je na světe. Poznala ho až spolužačka ze střední školy. To je fakt smůla. Ve 3 ráno v Pelhřimově.