Veřejná diskuse

1) otázka nad Tkadliho: s kolika hráči elévů a jejich rodičů jsi mluvil, když si dovolíš napsat, že všichni mají srandu z pana Patáka; s kolika mladšími žáky si mluvil, když si dovolíš napsat, že všichni mají srandu z Jirky Kučery; s kolika strašími žáky si mluvil, když si dovolíš napsat, že všichni mají srandu z Vojty Březiny a Milana Bíny. To jsou trenéři mladežnických týmů. PROSÍM O ODPOVĚDI.
2) řízení oddílu jsme se všichni učili, učíme a budeme učit dál. Pokud měl někdo zájem to v dané híli řešit jinak a líp, byly tu valné hromady, kde se volilo vedení, kde mohl oddíl jít úplně ale úplně jiným směrem. Navíc institutu mimořádné valné hromady byl, je a bude tu neustále. Zpětně bych spoustu věcí řešil úplně jinak, to mi věř, ale do budoucna nikdo nevidí.
3) souhlas s Košíkem i s Jyrym
jen doplním: konec hráčů v 15-18 letech je problém všech sportů. Nikdo nidky nepsal o desítkách odchovanců Spartaku, protože já odchovance chápu jako hráče, který hrál a trénoval v mládeži, ale pak to dokázal zúročit a prodat v dospělých (a ty zatím počítám na jednotlivce a za každého jsem rád). Dvacetiletých \"mistrů světa\", kteří sedí nad pivem a říkají, jak byli v 15ti, 16ti letech nejlepší, jsou ze všech možných sportů plné hospody. Do určitého věku sport dává, ale pak přijde doba, kdy musí člověk makat sám daleko víc, protože už to (díky talentu) nejde samo. Jenže to bolí. Stojí to spoustu sil, spoustu času, spoustu odříkání. K tomu, aby se stal opravdu dobrý mu nestačí jen talent, ale od určitého věku potřebuje pevnou vůli víc než co jiného, sportovního ducha, něco co ho udrží i při nezdarech, porážkách, stále ho něco žene dál a dál. Po každém pádu dokáže znovu vstát a jít dál. Nehledá výmluvy proč to nejde, ale cíl, za kterým se dá jít.